1 Úvodem
Již delší dobu dosahuje Airbnb výrazné popularity a funguje jako alternativní způsob ubytování. Autoři tohoto článku si kladou za cíl zhodnotit hypotézu, že ubytování Airbnb není sdílenou ekonomikou. V případě, že se tato hypotéza potvrdí, cílí autoři k posouzení daňových dopadů na příjmy z takového ubytování, tedy je třeba zodpovědět na otázku, zda se jedná o zdanitelný příjem a pokud tento příjem není podnikáním, zda lze zdanění provést aplikací § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 o daních z příjmu (dále jen ZDP).
2 Vztah ekonomie a práva jako základní východisko
Pojem sdílená ekonomika je relativně novým fenoménem a pojmem, se kterým se regulace teprve vypořádává. Pro účely posouzení Airbnb z pohledu daňové problematiky je třeba zodpovědět klíčovou otázku, zda lze činnost poskytování přechodného ubytování prostřednictvím Airbnb chápat ve smyslu koncepce nazývané „sdílená ekonomika“. Tento zčásti ekonomický pojem implikuje povahu příjmů z Airbnb a stricto sensu determinuje aplikaci daňového práva. Odmítnutím teze, že se jedná o sdílenou ekonomiku, je třeba příjmy z Airbnb chápat jako příjmy zdanitelné podléhající daňovým povinnostem. Dle autorů by bylo nutné interpretovat definici sdílené ekonomiky velmi široce, aby bylo možné konstatovat, že Airbnb k ní skutečně patří. Zásadním argumentem potvrzujícím fakt, že se o sdílenou ekonomiku nejedná, je poskytování služeb (úklid, výměna ložního prádla atp.), které se s tímto typem ubytování pojí. Dále pak skutečnost, že se reálně v drtivé většině případů nejedná o skutečné sdílení bytů, či pokojů za poměrnou část nákladů, které s bytem, či pokojem poskytovatel má. Aibnb skýtá nové příležitosti pro poskytovatele ubytování s příležitostnými nabídkami, ovšem nelze opomenout, že může být také i efektivním nástrojem pro výdělečnou činnost, ne-li dokonce převažující zdroj příjmů pro poskytovatele. Za výhradu sdílených ekonomik se také někdy považují inovativní postupy, jako je využívání digitalizovaných platforem, které ovšem používají i tradiční podnikatelé. Je to tedy spíše výdobytek moderní doby, která skýtá inovativní formy známých ekonomických činností, spíše než vznik nových modelů, na které by právní úprava nemohla reagovat. Značný rozmach až v posledních desetiletích způsobuje tedy jakýsi deficit explicitní právní regulace sdílené ekonomiky a tím i odpovídající jasně vymezené daňové povinnosti. Tradiční podnikatelé tak vykazují obdobné znaky soukromoprávních vztahů týkající se ubytování jako uživatelé Airbnb, zatímco jejich daňové povinnosti jsou odlišné. Dle názoru autorů Airbnb pod sdílenou ekonomiku rozhodně nespadá a příjmy plynoucí z činnosti realizované přes platformu Airbnb, mohou být podrobeny stejným, nejen daňovým povinnostem, jež jsou nastaveny pro klasické podnikání. Poskytovatelé bezpochyby uskutečňují příjmovou činnost, která b měla být zdaněna. Navíc nelze opomenout značnou část skupiny poskytovatelů, kteří platformu využívají jako nástroj pro své podnikání spočívající v podnikatelském „nájmu.“ Z těchto důvodu je třeba dále zkoumat daňové posouzení příjmů z poskytování tohoto typu ubytování.
3 Občansko-právní východiska
Pro správné pochopení podstaty této činnosti za účelem posouzení Airbnb z hlediska daňového práva, je třeba podrobit analýze charakter předmětné činnosti. Relevantní otázka spočívá převážně v rozlišení, zda se jedná o nájem či podnikání, neboť takové určení je z pohledu daňového práva stěžejní. Není pochyb, že zprostředkovatel, tedy samotná společnost Airbnb, vyvíjí podnikatelskou činnost. Je tomu ale opravdu tak i v případě jednotlivých poskytovatelů? K tomu, abychom mohli odpovědět na otázku, zda se jedná o podnikání, které podléhá dani dle § 7 ZDP či samotnému zákonu č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále jen jako „ZDPH“), je nutné kategorizovat činnost s využitím Airbnb jako podnikání. V této souvislosti vzbuzuje nemalé pochybnosti znak soustavnosti, jež spočívá v určité kontinuitě, ovšem nelze ji ztotožnit s trvalostí či nepřetržitostí. Judikatura akcentuje na okolnostech v každém konkrétním případě a povaze činnosti. Je tedy zřejmé, že nepůjde o podnikání, pokud se bude jednat o činnosti nahodilé a příležitostné s ohledem na záměr toho, kdo činnost provozuje. Mohlo by se zdát, že poskytování ubytování je vskutku ve většině případů nahodilé, ovšem objevuje se názor, že relevantnější je doba inzerování ubytování na webových stránkách platformy pro posouzení soustavnosti. Přesto se nahodilé interáty, kde absentuje znak soustavnosti, jistě objevují. Z těchto premis tedy vyplývá, že by bylo logické, aby byl každý jednotlivý poskytovatel ubytování posuzován zvlášť, neboť každý poskytovatel dle dikce zákona do kategorie podnikatele nezapadne.
3.1 Klasifikace ubytování Airbnb jako nájem či ubytovací služby
Existuje mnoho způsobů, a tedy i právních nástrojů, jakými realizovat přenechání nemovité věci k užívání. V souvislosti s využíváním platformy Airbnb je podstatný právní vztah mezi poskytovatelem – tedy nabízejícím ubytování a uživatelem neboli zájemcem o přechodné ubytování. Soukromé právo nabízí v duchu autonomní svobody několik alternativ, které požívají rozličnou míru právní ochrany, jiná pravidla a instituty. Odpověď na otázku, o jaký typ právního vztahu půjde, je rozhodující při stanovení daňových povinností. Ustanovení o nájmu bytu se užije za podmínky, že jde o zajištění bytových potřeb, což rozhodně nelze vztáhnout na případ Airbnb, u kterého připadá v úvahu klasifikovat jej jako institut ubytovací služby. Stejný názor má také finanční správa ČR, tedy, že lze Airbnb považovat za ubytovací službu. Dovolíme si tedy tvrdit, že služba Airbnb je ubytováním, ze kterého plyne jistý příjem, nicméně to ještě neznamená, že jde o podnikání (tzn. generální klauzule podnikání, která byla rozebrána výše, musí být však splněna) a právě z toho důvodu je nutné posouzení samotných příjmů z této činnosti.
4 Zdanění ubytování Airbnb
Zákonodárci by měli zvážit přínos a rozvoj inovací, tedy internetu, který dává podnikání a celkově ekonomickým aktivitám jiné rozměry. Je nutno přijmout fakt, že tradiční instituty už nemohou být tak tradiční v technologickém světě. Princip, který by měl být výrazem daňové regulace, je princip spravedlnosti, neboť jak už bylo zmíněno výše, některé ekonomické činnosti velmi podobné Airbnb, jsou zdaněny přísnějšími pravidly, které na poskytovatele ubytování skrze Airbnb nedopadají. Dále je zastáván názor, že správci daní by měli více inklinovat ke spolupráci s provozovateli platforem a využít jednoduchost spočívající ve využití digitálních systémů, na druhou stranu je třeba přistoupit k takovým dohodám, které platformu nebudou zatěžovat více než je nutné.
4.1 Daň z příjmů
Zdanění těchto příjmů jako nájem je již překonán a při zdanění je postupováno dle § 7 ZDP, tedy jako u příjmů ze samostatné činnosti. O případy dle § 7 odst. 1 písm. b) jistě půjde ve většině případů, pokud tedy naplní definiční znaky podnikání dle NOZ. Poté bude moci poskytovatel uplatnit paušální výdaje ve výši 40 % (případně 60 %, pokud si obstará živnostenský list) , ovšem bude nutné mj. platit odvody na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Otázka ale zní, jak správce daně naloží s těmi poskytovateli, kteří do rámce podnikatele nespadají? Dle názorů autorů by takové příjmy bylo možné podřadit jako příležitostné výdělky pod ustanovení § 10 ZDP. Od daně z příjmů jsou dle § 10 ZDP osvobozeny příjmy do 30 000 Kč za zdaňovací období, uplatní se skutečné výdaje a absentují povinnosti odvádět pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Pokud přihlédneme k zásadě materiální pravdy, která by v každém případě měla být výrazem skutečného stavu, tak ne všichni poskytovatelé mohou být označeni jako podnikatelé. Jak by takové rozlišování vypadalo v praxi? V ČR bude nutno prokázat, že poskytovatel naplňuje znaky podnikání vymezené v NOZ, což pro daňové účely však nepřináší příliš právní jistoty a volba doplňujícího rozlišujícího kritéria bude více než přínosná. Směrodatné se rovněž jeví pojetí dle EU, jež nabádá členské státy k rozlišování, zda se jedná o business či pouze náhodný přivýdělek, například podle frekvence aktivity. Zmíněna jsou i jiná kritéria pro rozlišení, například minimální roční obrat nebo počet bytů. Nabádá členské státy, aby zdanění „sdílených ekonomik“ bylo podrobeno obdobným daňovým povinnostem jako činnosti vykazující stejné znaky a povahu. Podrobení „sdílených ekonomik“ stávajícím daňovým povinnostem je snad samozřejmost, jistá možnost přiznat jim určité odchylky či specifické výhody, které více padnou na model digitálních ekonomik by však myslitelné zcela určitě bylo. Například jak již bylo výše řečeno, odlišit poskytovatele od podnikatele na základě ročního obratu nebo počtu bytů. Relativně nový postoj, reagující na Airbnb, zaujímá Ministerstvo financí ČR ve svém pokynu o informacích k daňovému posouzení povinností poskytovatelů služeb Airbnb. Naplní-li se obecné znaky podnikání, pohybujeme se v rámci § 7 ZDP. Tento pokyn už nezmiňuje, jak naložit s těmi, kteří podnikateli nejsou, proto se domníváme, že je příhodné postupovat dle § 10 ZDP. Proti smyslu a účelu zákona by byla aplikace § 7 ZDP na všechny poskytovatele ubytování. Lze pochopit, že Finanční správa ČR výslovně neřeší, jak přistoupí k těm, kteří podnikateli nejsou a jejich příjmy nejspíš nemá v úmyslu podrobit dani. Nicméně v ustanovení § 10 ZDP je zakotveno, že zdanitelný příjem je příjem, při kterém dochází ke zvýšení majetku, k čemuž i v případě nahodilých a příležitostných poskytovatelů bude docházet. Budou to tedy pravděpodobně případy, kdy nahodilé poskytnutí ubytování se uskuteční v rámci jednoho týdne párkrát za rok apod. Chceme rovněž poukázat na příliš vysoký limit pro osvobození od daně dle § 10 ZDP ve výši 30 000 korun, kdy nahodilé výdělky jistě tuto hranici nepřesáhnou, a proto je možné tento limit snížit. Jedním z účelů daní je také jistý princip solidarity těch, kteří mají s těmi, kteří nemají nebo mít nemohou, a proto většina příjmů bez ohledu na jejich výši by právě částečně měla putovat ve formě zdanění do veřejných rozpočtů.
4.2 DPH
Rozlišení, zda se jedná o nájem nebo ubytovací službu, bude zásadní i z pohledu DPH, neboť se u nich uplatňuje jiný režim. Nájem je od povinnosti DPH osvobozen, pokud se tedy plátce dobrovolně nerozhodne jinak, či se jedná o krátkodobý nájem. Osoba povinná k dani je FO nebo PO, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti (§ 5 ZDPH). Tím se rozumí, inter alia, činnost osob poskytujících služby nebo využívání nehmotného majetku za účelem získávání pravidelných příjmů. Ekonomickou činnost lze považovat za synonymum k činnosti podnikatelské. Je proto relevantní, že některé poskytovatele jako podnikatele není vhodné klasifikovat, jelikož se to odrazí i na tom, zda budou povinni k dani či nikoli. Výše jsme uvedli, že Airbnb lze klasifikovat jako ubytovací službu, proto se u ní uplatní snížená sazba daně ve výši 15 %. Dále pokud poskytovatelé nebudou plátci DPH, budou dle Finanční správy ČR vždy identifikovanými osobami (dle § 6g ZDPH), jež jsou neplátci, kteří v tuzemsku pořizují služby z jiného členského státu. Jedná se o služby spočívající ve využití on-line platformy (tzv. servisní poplatek), který vedle podnikatelských příjmů z Airbnb rovněž podléhá DPH. Servisní poplatek představuje protiplnění za využití služeb platformy Airbnb, které spočívají v umožnění a zprostředkování nabídky k ubytování. Servisní poplatek je dle ZDPH přijatá služba od osoby neusazené v tuzemsku a je povinností tuto službu podrobit DPH bez jakýchkoliv finančních limitů. Finanční správa má ve svém pokynu za to, že poskytovatelé budou vždy osobou povinnou k dani (tzn. plátci DPH či identifikovanou osobou), v důsledku čehož na poskytovale přechází povinnost odvést DPH z poskytnuté služby a zároveň plátci DPH vzniká právo na odpočet (ovšem nikoliv identifikované osobě). Pokud bude podnikatelem (ale nikoliv plátcem DPH), vzniká mu povinnost registrovat se jako identifikovaná osoba. Ovšem pokud vycházíme z premise, že ekonomická činnost se kryje s pojmem podnikání, nelze považovat poskytovatele-nepodnikatele za osoby povinné k dani. S tím ale finanční správa nepočítá a povinnost odvést DPH v současnosti ponechává na poskytovatelích bez ohledu na to, zda jsou podnikatelem či nikoliv. Vyvstává tedy otázka, jak postupovat v případě, kdy zprostředkovatel (Airbnb) poskytne službu poskytovateli ubytování, který nebude osobou povinnou k dani z přidané hodnoty (tzn. poskytovatel – nepodnikatel), a tudíž se nestane osobou povinnou k dani dle ZDPH. Pokud je totiž příjemce služby osoba nepovinná k dani, povinnost odvést DPH by měla mít dle ZDPH osoba poskytující službu (tj. platforma Airbnb). Ta by poté musela odvádět daň ve všech členských státech EU dle bydliště poskytovatelů a nabízela by se jí možnost využít pravidla tzv. Mini One Stop Shopu, které dovoluje osobě, jež poskytuje služby a je neusazená v tuzemsku, zřídit si zvláštní režim jednoho správního místa a podávat pouze jedno daňové přiznání za zdaňovací období v tomto státě, kde bude registrována, přičemž finanční správa tohoto státu se poté vypořádá s ostatními státy. Servisní poplatek činí minimální částky a identifikované osoby, kterým vzniká povinnost podat daňové přiznání bude většina poskytovatelů a nebudou mít jako neplátci DPH nárok na odpočet. To vede dokonce k porušení principu neutrality DPH, jenž zakotvují v judikatuře Soudní dvůr EU, přičemž princip neutrality spočívá v nároku na uplatnění daně na výstupu, pokud je i na vstupu. Vhodným řešením je zvýhodnění poskytovatelů, kteří jsou neplátci DPH tím, že zdanění servisního poplatku nebude vyžadováno, přinejmenším u těch poskytovatelů, kteří nejsou podnikateli a tento poplatek by měl být vybírán přímo od Airbnb. Dle ZDPH jsou totiž povinni odvést DPH pouze osoby povinné k dani. Lze pochopit tah finanční správy, která všechny poskytovatele považuje za osoby povinné odvést DPH ze servisního poplatku, jelikož v praxi výše navržené rozdělování povinností přineslo více komplikací než užitku (např. jak by Airbnb poznalo, za které osoby je povinna odvést DPH?). Nic na této skutečnosti ale nemění fakt, že současná právní úprava je nastavena tak, že vede právě k těmto nepraktickým situacím. Zcela určitě je ale v souvislosti s DPH nejlepším řešením podrobit povinnosti odvést DPH společnost Airbnb ve všech případech, přičemž s využitím pravidla Mini One Stop Shopu by v rámci EU nemělo vést společnost k neúnosným administrativním nákladům.
4.3 Platforma Airbnb jako daňový nerezident
Další problematickou otázkou jsou daňové povinnosti platformy Airbnb jako zprostředkovatele. Je nutné rozlišit, zda bude daňovým rezidentem nebo nerezidentem. Pokud ji zařadíme pod pojem daňový nerezident, odvádí platforma daň v tuzemsku z příjmů z provize, které plynou z ČR, pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Takže vyvstává otázka, zda Airbnb v ČR musí zdanit své příjmy, které plynou z ČR (ve formě provizí). Aby tomu tak bylo, musel by mít daňový nerezident stálou provozovnu v ČR. Přirozeně výraz stálá provozovna je spíše zastaralým kritériem, protože nereaguje na nové digitální formy podnikání. Bohužel nelze přehlížet fakt, že kompletně digitalizovaný servis tato kritéria nesplňuje, protože pojem stálá provozovna evokující určitý fyzický prvek v tomto případě selhává. Proto OECD odstartovala plán, jak se vypořádat se sdílenou ekonomikou i v tomto ohledu. Problém lze formulovat tak, že obchodní korporace jsou zdaňovány na národní úrovni, ovšem jejich rozsah působení je díky internetu spíše globálního rázu. Proto by měla být přijímaná taková pravidla, která by z pojmu stálá provozovna vyloučila pouze pomocné a přípravné aktivity a rozšířila je na aktivity související s významným ekonomickým působením. Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění by pak obsahovaly pojem virtuální stálé provozovny neboli významné digitální přítomnosti. Znaky, které ukazují na skutečnost, že Airbnb splňuje koncept nové digitální stálé provozovny představené OECD a EU, jsou například: provize je přijímána z ČR, digitální faktory jako webové stránky v českém jazyce, česká doména a měna plateb, počet uživatelů či nově dle návrhu směrnice EU z roku 2018, která zavádí daň z příjmů v rámci digitálních služeb a místo zdanění určuje dle bydliště, případně sídla uživatele či místo, kde dochází k příslušné hospodářské činnosti, což se v případě Airbnb zatím neděje.
4.4 Komparace se zahraničím
Co se týče právní regulace, zaujímají státy rozličné postoje. Některé volí kompletní novou právní úpravu na fenomén „sdílená ekonomika“ nebo aspoň to, co se za sdílenou ekonomiku někdy označuje. Itálie je příkladem státu, který neaplikoval stávající právní úpravu, ale zavedl úpravu novou, výlučně pro činnosti „sdílené ekonomiky“. V roce 2017 byla zavedena nová tzv. daň z krátkodobého nájmu (ubytování max. na 30 dní) a podléhá snížené dani ve výši 21 % (oproti klasickému podnikání). V praxi to funguje tak, že platforma Airbnb, poté co přijme platbu od uživatele, převede 21 % italské finanční správě a zbytek vyplatí poskytovateli. Je to jedna z možností, jak odlehčit poskytovatele od některých daňových povinností. Alternativní možností, která by ušetřila poskytovatele od složitých daňových povinností, je jejich delegace na samotnou platformu Airbnb. Proti argumentu vysokých administrativních nákladů na straně Airbnb za takovou srážkovou daň stojí inspirace ve srážení například daně z úroků, které hradí za poplatníky samy banky. Je to otázka nastavení informačního systému, který vše spočítá, vytvoří daňové přiznání a následně daň odvede, tj. žádné zvýšené administrativní náklady nemusejí být. Například estonská finanční správa, která se vyznačuje značnou digitalizací daňového systému, uzavřela se společností Airbnb dohodu, která deleguje právě povinnost danit příjmy poskytovatelů na samotnou společnost. Není to přímá delegace v pravém slova smyslu, ale jde o to, že Airbnb poskytuje informace o výši příjmu, které zasílá finanční správě a elektronické daňové přiznání se vygeneruje automaticky. To zajisté předpokládá určitou úroveň digitalizace daňové správy. V Rakousku je příhodné rozlišit ubytovací službu a nájem, přičemž se zde uplatňuje rozdílná sazba u DPH (pro nájem je sazba menší). U DPH je stejně jako v tuzemsku stanoven roční obrat a je-li překročen, stanou se poskytovatelé plátci DPH, ovšem na rozdíl od naší právní úpravy nejsou poplatníci zatíženi povinností zdanit servisní poplatek, protože jej zasílá správcům daně samotná platforma. Další zajímavou inspirací je příklad Španělska, kde například platí nová pravidla v Madridu. Pokud někdo poskytuje ubytování v centru města v rezidentní budově více než 90 dní v roce, musí disponovat speciální licencí udělovanou městem a mimo jiné zajistit oddělený vchod i výtah pro ubytované, což fakticky vylučuje 95 % nabízených míst v Madridu, licenční princip platí taktéž ve Valencii, Barceloně, celé Andaluzii a v dalších destinacích.
5 Závěr
Již výše bylo konstatování potvrzení stanovené hypotézy, že se nejedná o sdílenou ekonomiku a z tohoto důvodu tedy závěr článku má své těžiště právě v oblasti daňové ve vztahu ke zdaňování příjmů realizovaných prostřednictvím Airbnb. Česká právní úprava reaguje na digitální ekonomickou činnost spočívající v poskytování přechodného ubytování prostřednictvím Airbnb víceméně flexibilně a tyto činnosti podřadila pod tradiční instituty daňového práva. Nicméně nelze přehlížet, že drakonický přístup Finanční správy ČR, jež považuje mnoho poskytovatelů za podnikatele, by nemusel korespondovat s právním principem materiální spravedlnosti. S tím rovněž souvisí vágní pojem podnikatel, jehož definici daňové právo přebírá ze soukromého práva a vyzdvihujeme spíše vstřícný přístup správce daně, který bude brát zřetel na to, že klasičtí podnikatelé se od těchto mikro-podnikatelů jistým způsobem odlišují. Rozlišování ad hoc, kdo je podnikatel a kdo nikoliv dle NOZ, nevnáší příliš mnoho jistoty do právního řádu a bylo by příhodné doplnit tuto definici o určité kritérium pro daňové účely (např. roční obrat, počet bytů nebo pokojů atp.). Z toho lze dovodit, že nelze bezvýjimečně aplikovat § 7 ZDP, a přesto že Finanční správa ČR výslovně neřeší zdanění nepodnikatelů a nahodilé příjmy nejspíš nebudou předmětem zdanění, není možné všechny poskytovatele podrobit ZDPH ohledně servisních poplatků. Z toho tedy vplývá také tvrzení, že příjmy nepodnikatelů v kontextu daně z příjmů je nutné spíše podrobit ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) ZDP jako zdanitelný a nahodilý příjem. Proto tedy v rámci ZDPH a problematiky servisních poplatků, nelze v souladu se současnou právní úpravou v ČR opět bezvýjimečně zatěžovat poskytovatele povinností odvádět tuto daň, bez toho, aniž by to odporovalo účelu a smyslu ZDPH. Jak jsme již uvedli výše, bylo by lépe, kdyby tato povinnost byla přenesena na samotnou platformu a pokud chce Finanční správa ČR zatížit poskytovatele, je třeba lépe zdůvodnit povinnost být identifikovanou osobou. Nutno přiznat význam také spolupráci správce daně s platformou Airbnb, k níž postupně jednotlivé státy včetně ČR přistupují a jež by mohla vnést světlo do správy této daně, přičemž by jednak odpadly některé povinnosti poskytovatelů ubytování, a navíc by v dnešním moderním světě digitalizace v daňové správě přinesla větší transparentnost a efektivitu. Jak již bylo naznačeno, rozlišování podnikatele a nepodnikatele je velmi nepraktické v případě Airbnb. Jako ideální řešení lze jednoznačně doporučit přenést daňové povinnosti na Airbnb (formou srážkové daně) namísto všech poskytovatelů po vzoru Estonka či Itálie, v podobě využití elektronického systému při nastavení vhodných pravidel, např. výše sazby daně či osvobození od daně. Nebyla by zatížena jak daňová správa, tak poskytovatelé, kteří by nadále nemuseli řešit, zda jsou podnikatelé či nikoliv a dostali by od Airbnb pouze platbu již sraženou o daň. Na platformě Airbnb, po vzoru Rakouska, by bylo vhodné přenechat povinnost odvádět DPH ze servisních poplatků s využitím tzv. Mini One Stop Shopu, což by v případě podnikatelů také vyžadovalo určitou dohodu s Airbnb. Nespornou výhodou tohoto řešení je omezení daňových úniků. Podobně tomu je u povinnosti bank srážet příjmy z kapitálového majetku. Neméně důležitá je zastaralá koncepce daňových nerezidentů a smluv o zamezení dvojího zdanění, kdy místo zdanění provizí zprostředkovatele závisí na pojmu stálá provozovna, jež nemá oporu v digitálním světě. Proto také adekvátně zvolená regulace v tomto směru přispěje k efektivní alokaci zdrojů mezi jednotlivými státy v rámci výběru daní. Nabízí se možnost úpravy smlouvy o zamezení dvojího zdanění a zakotvení pojmu virtuální stálé provozovny, nebo ještě lépe - vydání výkladového stanoviska Ministerstva financí, dle kterého se dovodí existence virtuální provozovny a nutnost zdanit příjmy Airbnb v ČR. Bezpochyby to samotnou platformu nijak zásadně administrativně nezatíží nebo snad neodradí od poskytování služeb v tuzemsku, služby samotné nezdraží a podnikatelské prostředí to jednoznačně narovná. Bez pochyby lze tedy doporučit přenést veškeré daňové povinnosti na samotné Airbnb a současně podrobit zdanění příjmů Airbnb realizovaných v ČR. V současné době již právní překážky těchto doporučení nejsou; existují pouze určité administrativní a organizační nejasnosti, které by např. výkladovým stanoviskem Ministerstva financí nebo dohodou Finanční správy se samotnou platformou (a také platformami obdobnými) mohly být odstraněny.
Použité zdroje Knihy a monografie
1. LASÁK, Jan. § 420 podnikatel. In: LAVICKÝ Petr et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-529-9. 2. PICHTR, Jan et al. Sdílená ekonomika a delikty. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018. ISBN: 978-80-7598-235-3. 3. PICHTR, Jan; BOHÁČ, Radim; MORÁVEK Jakub. Sdílená ekonomika – sdílený právní problém. Praha: Wolters Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552-874-2. 4. SOJKA, Vlastimil at al. Mezinárodní zdanění příjmů. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění a zákon o daních z příjmů. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017. ISBN 978-80-7552-688-5. Články 5. JANOVEC, Michal. Bydlet jako ubytovaný nebo jako nájemce podle NOZ? In: Rekodifikace a praxe. 2014, vol. 4, s. 2-5. ISSN 2533-4239. Judikatura 6. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document view.seam?documentId=njptembqhbpw4427guztemq 7. Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 2012 [online]. Věc C-280/10 [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-280/10&language=CS Internetové zdroje 8. BENDA, Marek. Perspektivy sdílené ekonomiky [online]. In: Finanční a ekonomické INFORMACE Dokumentační bulletin MF. Praha: Ministerstvo financí, odbor Rozvoj ICT Oddělení Informační podpora a knihovna, 2016 [cit. 12. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.mfcr.cz/assets/cs/media/Bulletin-knihovny-MF_2016-c-06_Financni-a-ekonomicke-informace-62016.pdf 9. Daňová a celní rada. Estonia and Airbnb sign unique agreement on host income tax [online]. [cit. 12. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.emta.ee/eng/estonia-and-airbnb-sign-unique-agreement-host-income-tax 10. ECKHARDT, Giana; BARDHI, Laura. The sharing economy isn’t about sharing at all. Harvard business review [online]. Publikováno 2015 [cit. 12. 2. 2019]. Dostupné z: https://hbr.org/2015/01/the-sharing-economy-isnt-about-sharing-at-all 11. European Union. Literature review on taxation, entrepreneurship and collaborative economy. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2017. ISSN 978-92-79-74016-9. Dostupné z: https://ec.europa.eu/taxation_customs/sites/taxation/files/taxation_paper_70.pdf 12. Frühwirt beraten unternehmen Steuern. Was habe ich bei der AirBnB Vermietung mit der Steuer zu tun? [online]. [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.fruehwirt.at/was-habe-ich-bei-der-airbnb-vermietung-mit-der-steuer-zu-tun/ 13. Generální finanční ředitelství. Informace k daňovému posouzení povinností poskytovatelů ubytovacích služeb (Airbnb a další) [online]. č. j. 90076/17/7100-20116-05070. Praha: 2017. [cit. 17. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.financnisprava.cz/cs/dane/novinky/2017/Info-k-danovemu-posouzeni-povinnosti-poskytovatelu-ubytovacich-sluzeb-8796 14. KARFÍKOVÁ, Marie. Osoby povinné k dani [online]. In: BAKEŠ, Milan et al. Finanční právo. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, ISSN 978-80-7400-801-6. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembqhfpxa5jyguxgwyjrgm3q 15. LOSADA, Soraya. In pursuit of fair taxation of digital economy [online]. In: THE 2019 AALS PROGRAM, Section on European Law, 2018, Issue 6 [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: https://am.aals.org/wp-content/uploads/sites/4/2018/12/AM19RodriguezLosadaEuropeanLaw.pdf 16. SAILER, Elizabeth. The impact of the sharing economy on a city: the case of Airbnb in Vienna [online]. Master thesis. IMC Fachhochschule Krems (University of Applied Sciences), 2016 [cit. 13. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.wavv.at/files/download intern/Master%20Thesis_Sailer_20160421.pdf 17. Studio Legale Metta. Italian Airbnb Tax [online]. 2019 [cit. 18. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.studiolegalemetta.com/en/italian-airbnb-tax/ 18. ÚŠELA, Jan; ELČIC, Sandro. Neplatičům daní z řad uživatelů Uberu i Airbnb každý den nabíhají pokuty z prodlení, říká zástupce finanční správy [online]. Rozhovor s Jiřím Fojtíkem, ředitelem Sekce metodiky a výkonu daní GFŘ. Hospodářské noviny, 2018 [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.financnisprava.cz/cs/financni-sprava/pro-media/FS-v-mediich/lide-2018/neplaticum-dani-z-rad-uberu-airbnb-nabihaji-pokuty-rozhovor-fojtik-9345 19. RODRIGUEZ-PINA, Gloria. Madrid adopts rules that will shut down over 10,000 holiday apartments. [online]. [cit. 10. 6. 2019]. Dostupné z: https://elpais.com/elpais/2019/03/27/inenglish/1553702152_849878.html Zákony 20. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů: Česká republika. Praha: Ministerstvo vnitra, 2012, částka 33, s. 1026–1365. ISSN 1211-1244. 21. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. In: Sbírka zákonů: Česká republika. Praha: Ministerstvo vnitra, 1992, částka 117, s. 3473–3491. ISSN 1211-1244. 22. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. In: Sbírka zákonů: Česká republika. Praha: Ministerstvo vnitra, 2004, částka 78, s. 4946–5010. ISSN 1211-1244. Právní předpisy EU 23. Evropská unie. Evropská Komise. COM/2016/0356 final, sdělení Komise Evropskému Parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů [online]. Evropský program pro ekonomiku sdílení. Brusel, 2016 [cit. 12. 3: 2019]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=COM%3A2016%3A356%3AFIN 24. Návrh směrnice ze dne 21. 3. 2018, kterou se stanoví pravidla týkající se zdanění právnických osob v případě významné digitální přítomnosti [online]. 2018/0072(CNS) [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/en/TXT/?uri=CELEX%3A52018PC0147